Fascinace krásou není fenoménem 21. století, či inspirací pouze umělců. Krása se proplétá lidskými dějinami od nepaměti. Ovšem její vnímání se v průběhu staletí změnilo. V minulosti byla krása člověka posuzována nejen dle jeho zjevu, ale také dle jeho osobnostních vlastností. Pokud v dnešní době hodnotíme někoho jako krásným, soudíme tak dle jeho vzhledu, který při vytváření našeho úsudku hraje nejdůležitější roli. Lidé tedy dbají o své zevnějšky s vírou, že tak budou společností vnímáni jako krásní. Co ovšem krása je a co znamenala pro myslitele minulých věků?

Prvním filozofem pátrajícím po podstatě krásy byl Sokrates. Ten vnímal krásu ve vztahu k dobru. Zdůrazňuje krásu ducha projevující se u ctnostných lidí. „Krása je tedy výsledkem aktivního lidského snažení“. Sokratův žák Platón rozvíjí myšlenku, že krásné je to, co je dobré. Vychází ze svého učení o světě idejí, který je hierarchicky uspořádán. Dle Platóna stojí na nejvyšším postu idea dobra, se kterou úzce souvisí idea krásy. Za nejnižší stupeň je považována krása tělesná, kterou Platón uvádí do souvislosti s erotickými vzněty. Na mnohem vyšší pozici je krása duševní, dále krása společenská. Úplně na nejvyšší příčce se nachází krása ideální, „nedostupná světu, „stínů“, čistá idea krásy“. Platónovo pojetí krásy je tedy idealistické. Krása je především etické povahy, je nejvyšší kvalitou morální. Je obsažena v božském rozumu a je prvotní věčnou esencí.

První stopy estetického uvažování ovšem nacházíme až u Pythagorejců, kteří za krásné a prospěšné považovali pořádek a souměrnost. Tyto atributy hledali „nejen ve tvarech, nýbrž hlavně v lidské povaze. Všude – ve vesmíru i v člověku – nalézali harmonii“. První pythagorejci spatřovali krásu v protikladu, přičemž jeden z protikladů pro ně znamenal dokonalost, druhý protiklad reprezentovaly omyl, zlo, disharmonie.

Od žen matek k sexuálním symbolům

PRAVĚK – Z dochovaných sošek ženských těl, jakými jsou například Věstonická Venuše, Venuše z Moravian, Venuše z Willendorfu, či nejstarší dochované zpodobnění člověka, Venuše z Hohle Fels, můžeme vyvodit, že v pravěku byla žádoucí žena s boky a silnější postavy. U sošek pravěkých žen jsou zvýrazněny především druhotné pohlavní znaky. V dnešní době by tedy pravěká žena byla klasifikována jako obézní. Mimořádně zvýrazněné ženské tvary sošek z pravěkého období vypovídají o tom, že ženy nebyly symboly krásy, nýbrž plodnosti.

ANTIKA – Antičtí Řekové krásu nevnímali jen v pojetí fyzického vzhledu. Krása člověka pro ně představovala souhrn fyzických i psychických atributů. Pro vnímání krásy se v Řecku používal výraz kalós. Toto slovo bývá překládáno jako krásný, přičemž jeho přesnější znění je to, co se líbí a zaujme na první pohled. Význam slova v řečtině je také ctnost, půvab, chytrost.

„Krásný je takový objekt, který svou formou uspokojuje smysly, především zrak a sluch. Krásu objektu však nevyjadřují jen prvky vnímatelné smysly: v případě lidského těla hrají odpovídající úlohu také vlastnosti duše a charakteru, jež jsou postižitelné spíše zrakem duchovním, než tělesným“.

V Římě nebyla prosazována rovnováha v tělesném vzhledu a charakteru, jak tomu bylo v Řecku, ale obdivovala se různá podoba lidských tváří i povah. Velmi vysoce byla ovšem hodnocena štíhlost. V touze pro zachování si štíhlé postavy se Římané uchylovali ke způsobu kontroly tělesné hmotnosti, který dnes nazýváme bulimickým. Římané si tedy záměrně vyvolávali zvracení, aby jejich tělo neneslo známek častého hodování a bujarých oslav. K těmto účelům jim složily místnosti zvané „vomitoria“, kam se po oslavách většinou usebrali.

GOTIKA – Toto období bylo silně ovlivněno křesťanským náboženstvím, které mělo vliv na vnímání ženského těla. Inspirací se stal Ježíš Kristus, který byl symbolem skromnosti, utrpení a strádání. Více než na jeho štíhlý zjev, je kladen důraz na duchovní aspekt, který je pro středověk typický. Tedy, odolávání světským neřestem a život ve skromnosti. Ideálem žen byly asketické světice hubených paží a nohou, bledé kůže a skromné povahy.

Každá vrstva nosila oděv, který jí příslušel. V oblékání též platila závazná pravidla, která byla chráněna zákonem. Například, některé barvy, mezi ně patřící červená, byly vyhrazeny pouze šlechtě a církvi. Vrcholná gotika je také obdobím, kdy se zrodila střední vrstva a móda. Postupně se totiž s rozvojem obchodu, textilní výroby a měst začaly více projevovat sociální rozdíly ve společnosti. Docházelo k soustřeďování velkých majetků a ke zvyšování počtu bohatých měšťanů. Tím, že střední vrstva ve snaze o nabytí společenské úcty napodobovala způsoby odívání lidí z vyšších kruhů, byli aristokraté pro zachování si společenské odlišnosti a originality nuceni své oděvy neustále inovovat.

V polovině 14. století také dochází k revoluci v oblékání, kdy se podoba ženského a mužského oděvu začíná odlišovat. Do té doby muži i ženy nosili dlouhé a splývavé hávy, které obě pohlaví téměř nerozlišovaly. Nyní ovšem došlo ke změně a hávy jsou nahrazeny oděvem, který zvýrazňuje rozdíly obou pohlaví. Mužský úbor se skládal z krátkého a vypasovaného kabátce, spojeného s přiléhavými nohavicemi, které opisují tvar končetin. Oděv žen zase sice navazoval na tradici dlouhých šatů, ale nyní zvýrazňoval dekolt a byl šitý více k tělu. „Ženský oděv je uzpůsoben postavě a oslavuje atributy ženství: šaty prodlužují tělo vlečkou a zdůrazňují poprsí, boky a prohnutí beder“.

RENESANCE – Renesance znamenala částečný návrat k antickým ideálům, převážně ve zdůrazňování svalnatého těla mužů, u kterých se za ideální považovala silná kostra a vyvinuté svalstvo. U žen se preferovaly kypré tvary, tedy plné poprsí, boky a kulaté břicho. Renesance považovala za dokonalost nejvyšší míru zdravé a účelné krásy, tedy vyhraněnost všech fyzických znaků, jimiž se liší žena od muže a naopak, nejzřetelnější vyjádření pohlavní ženské i mužské povahy.

Účelná krása lidského těla v renesančním pojetí znamenala krásu smyslnou, tedy krásu erotickou. Ideálem tedy byl člověk schopný svým zjevem probudit v druhém vášeň, tedy „Muž s výraznými znaky samčí síly, energie a pohlavní aktivnosti, žena, tělesně nejzdatnější jako samice, s mocnými ňadry, širokými boky, plným zadkem a pevnými stehny“.

BAROKO – V baroku převažoval stále renesanční ideál ženské krásy, akorát ještě kypřejší. Nadměrné množství podkožního tuku barokních žen, bylo v této době žádané a přitažlivé z toho důvodu, že bylo považováno za známku dobrého zdraví a bohatství.

19. STOLETÍ – Charakteristické je používání korzetů. V tomto období se objevily dva naprosto odlišné pohledy na ženskou krásu. Oba ideály se pyšnily útlým v pase stáhnutým korzetem, ale v ostatních tělesných charakteristikách se poněkud lišily. V první polovině 19.století byla na ženách obdivována jejich jemnost, křehkost a vedle krásného obličeje také morální hodnoty a společenské postavení. V 50. letech devatenáctého století křehkým ženám začaly konkurovat ženy kypřejší s větším obvodem v prsou i bocích. Takové ženy bylo možno najít v nižších vrstvách společnosti, tedy mezi herečkami a prostitutkami.

Na konci století ženy začaly mít obavy z přílišné hubenosti. Do pohledu na krásu totiž začal zasahovat i pohled lékařů, kteří tvrdili, že plnější postava je znakem tělesného zdraví. Přílišná hubenost tedy byla spojována s nemocí.

20. STOLETÍ – Toto století bylo z pohledu vnímání ženské krásy přelomové. Postupně převažuje masová spotřeba, a dokonce i móda se stává její obětí. Sezonní přehlídky haute couture udávaly směr, jakým se móda daného období bude ubírat. Postupně dochází k demokratizaci módy. Až do první světové války byl obdiv krásy výsadou elit. S příchodem masových médií došlo také k demokratizaci krásy. Ideály ženství a krásy sestupují i k nižším vrstvám. Kosmetické reklamy nabízí své zkrášlovací prostředky všem. I móda již tedy přestává být výsadou vyšších vrstev. Rozdíly mezi oblečením různých společenských vrstev ovšem zůstaly.

S rozvojem masových médií se krásná žena mohla stát herečkou, vystupovat v reklamě, či se stát modelkou. Ideál ženské krásy začíná být se vzrůstajícím počtem sdělovacích prostředků silně propagován.

PŘEDVÁLEČNÉ OBDOBÍ – Ideálem ženy v předválečném období byla vysoká, štíhlá žena s větším poprsím a boky. Před rokem 1919 si ženy šily své oblečení samy, případně si nechávaly oděv šít na míru. Každá žena si tedy oblečení přizpůsobila své postavě. V roce 1919 se na trhu objevuje konfekce ve vymezených standardních velikostech. Ženám, kterým normalizované velikosti nepadly, se tímto snižovalo sebevědomí a připadaly si podřadné. I když v tomto období stále platí názor, že každá žena je krásná, začíná se vytvářet nový pohled na ženskou krásu, totiž, že žena je krásná, když má míry podle tabulky.

30. a 40. LÉTA – 30.léta zaznamenala návrat ke starším ideálům. V módě tedy jsou prodloužené sukně, úzký pas a zdůrazňují se sekundární pohlavní znaky, především poprsí. Ženou a také sexuálním symbolem tohoto období byly Jean Harlow a Greta Garbo. Žena s útlým pasem byla ideálem i v letech čtyřicátých. Pozornost nevzbuzovalo pouze velké poprsí, ale také odhalené nohy. Sexuálními symboly tehdejší doby byla například Rita Hayworth.

50. LÉTA – Padesátá léta byla značně ovlivněna Hollywoodem – jako tělesný ideál se v západním světě prosadily proporce Normy Jeane Mortenson alias Marilyn Monroe. Ta se s mírami 91-56-81 stala vzorem žen. Od té doby se vyrovnaný obvod boků a prsou stává ideální proporcí, o kterou ženy usilují. Po éře Marilyn Monroe se v modelingovém světě i mezi ženami trojčíslí 90-60-90 zapsalo coby míry, kterými se pyšní ideální tělo. Začíná se také vytvářet kult mládí, který mění formu vnímání krásy, která se mění v krásu narcistní. Ženy se začínají více pozorovat a mnohdy až úzkostlivě dbát o svůj zevnějšek. Postupně se stávají otrokyněmi kosmetického průmyslu, který jim neúnavně předkládá nejnovější produkty v péči o pleť bojující proti vráskám a stáří.

60. LÉTA – V 60. letech byla přílišná hubenost žádoucí, na londýnské scéně se totiž objevují první „waifs“, což v překladu znamená žebráček, chudinka. V nově se rozvíjejícím modelingovém průmyslu byly takto popisovány velmi hubené modelky. Typickou představitelkou této vlny byla Lesley Hornby Lawson, která se proslavila jako Twiggy, první supermodelka. S výškou 168 cm a necelými 44 kilogramy se tato okatá modelka s chlapeckou postavou stává vzorem mnoha žen.

70. a 80. LÉTA – 70. léta se nadále nesla v duchu vyhublosti. Masově se také začínají užívat prášky na hubnutí. Mnohé z nich obsahovaly nebezpečné amfetaminy, které potlačovaly chuť k jídlu. V 80. letech se prosadil ideál sice stále štíhlého, ale svalnatějšího těla. V tomto období došlo k fitness boomu. Propagoval se sportovní typ á la Jane Fonda. Ta však později prohlásila, že po celou dobu, co platila za královnu aerobiku, trpěla bulimií.

Ze štíhlosti se stává masový trh. Například v roce 1989 dietní průmysl v USA dosáhl obratu 33 miliard dolarů. Kliniky, specializované na léčebné pobyty, utržily 10 miliard dolarů. V roce 1992 si přes dva miliony žen, jenom ve Spojených státech, nechalo voperovat prsní implantáty.

90. LÉTA – Tato léta byla obdobím návratu waifs. Nejslavnější představitelkou této vlny byla Kate Moss, která se v polovině 90. let stala tváří extrémnější odnože tohoto stylu, který byl často kritizován za glorifikaci drog, heroin chic.

„Opravdová krása trvá věčně, dokonce, i když vnější půvab časem zmizí. Ale ženy se z nějakého důvodu snaží udržet především pěkný zevnějšek, než aby se chtěly stát skutečně krásnými“. – Coco Chanel