Mnoho lidí se na mne obrací s otázkou co dělat, co si počít, když vás obklopí strach. Ten strach, který vám bere intenzivní rychlostí všechno světlo, sžírá paraziticky všechno, co má nějakou pozitivní energii. Strach je totiž jako boj s nepřítelem, přijde celkem nepozorovaně a pěkně si na vás počká a vezme vám všechno co máte rádi a o čem jste kdy snili.

Nejdříve bychom se měli určitě podívat na to co ten strach vlastně je? Zkusit si vyložit jeho slovo, jeho význam. Najít příčinu strachu a hledat nějaké ty možnosti, cesty pro lepší zítřky, kterých opravdu v danou chvíli jsou třeba zcela minimální a nebo dokonce nevidíme, žádnou cestu.

Strach v encyklopedickém významu : Strach je emoce, vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí.

Důležité je také hledat spouštěč a najít také počátek strachu, kdy, kde a čím nebo kým to začalo. Z devadesáti procent je to vždy naší chybou, ať už se nám to líbí nebo ne , je tomu tak. Všechno co se kolem nás totiž děje , jsme si do života vtáhnuli svým myšlením, svým chováním, svými činy. Vím, že je těžké si přiznat, že zrovna za to, co se vám v životě děje můžete vy samotní. Důležité je ale neobviňovat se , ani druhé. Prostě jednoduše se podívat pravdě do očí a rozmýšlet jaké kroky zaujmout. Nikdy to není lehké a nikdo nikdy neříkal, že to lehké bude a že život je snadný. Vůbec není snadný a to, že jsme někde udělali chybu, neznamená, že je konec světa a nikdy to nepůjde zlepšit. Musíte si uvědomit a to je opravdu důležité, že je to jen momentální chvíle a opravdu nic netrvá věčně. Žádná tma, žádná bouřka, a žádný špatný sen nikdy netrvá věčně a věřte mi, že za každým tunelem je východ, světlo a vždy slunko vysvitne. Takže opravdu nikdy, ale nikdy to nevzdávejte. Nikdy.

Možná teď v tuto chvíli nevidíte před sebou žádnou cestu, žádný cíl a žádná správná rozhodnutí a ocitáte se v temnotě. Ať už se nacházíte kdekoli a řešíte jakoukoli těžkou situaci, úmrtí v rodině, existenční situaci, finance, práci, rozchod s partnerem.

Víte on asi každý někdy trpěl jak pes na té své rovině a byl na samotném dnu, ale důležité je vždy z toho dna jít zase na nohy.

Jak na to?

Nebudu zkoumat co právě řešíte za problém třeba v tuto chvíli, zkuste si doplnit sami, ale berte to jako příležitost a možnost s tím pro jednou skoncovat, najít si něco, nějakou myšlenku, jisté zrníčko písečku, které je tím, co máte rádi, co vám pomáhá, může to být slovo, nějaká idea - sen, plán, může to být cokoli co chcete, ale to zrníčko písku je jen jistým bodem, něčím co vám nikdy nikdo nemůže vzít, ani když už nic mít nebudete.

U mě osobně to je asi slovo Musíš. Řídím se jistým vlastním mottem - Musíš , prostě musíš! Já mám snad jedinou velkou výhodou , že jsem se narodila jako střelec a jsem opravdu neskutečný šťístkař, vždy, když se mi něco stane a někdy i já se bojím, mám černo před očima, tak se z toho vždy dostanu. Mám i výhodu tu, že jsem dost ohebný člověk, dokážu žít v blahobytu, ale dokážu a né jednou jsem dokázala žít i s pár stovkami na celý měsíc. Za to jsem hodně svému osudu vděčná, že jsem v tomhto směru taková dost ohebná a nic semnou nedělá ani bohatství, ani chudoba.

Když máte něco čeho se budete držet tak se toho držte. Nepouštějte tu věc z hlavy.

Pomáhají modlitby, Andělé, či samotný Bůh, Universum?

Ano pomáhají a vidí vaše soužení, vidí a cítí váš pláč a věřte mi, nejste jim těm bytostem, silám , entitám ukradení. Co je důležité však upřímně poprosit. Nebát se poprosit. Někdo by mohl říct, ale já prosil, žádal a nikdy mi nepomohli. Jak můžete vědět, že nepomohli? To, že jste čekali jinou odezvu, jinou akci a jiný výsledek neznamená vůbec, že vám nebylo pomoženo. Možná i to, že právě vy vidíte svět trochu ukřivděně v tu chvíli byla pomoc, aby jste ho právě tak nevnímali, aby jste nebyli tak moc zaslepení jen tím co vás bolí, ....

Každý z nás má svobodnou vůli a může Vesmír , to krásné silné Universum požádat o cokoli, ale musí chtít a hlavně musí věřit. Víra je ve všem tohle dění celým klíčem ke štěstí a vlastně i k životu. Kdyby jste nevěřili, neměli víru, nikdo z nás by se vlastně nedožil druhého dne. Ani bychom tu možná nebyli. Víra je totiž něco co se ukrývá hodně hluboko v našich srdcích, naší duši. Je to něco v našem DNA, co dědíme všichni. A i ateista v něco věří, nemusí to být Bůh, ale věří v sebe a to už je sakra velká dávka víry.

Víra je něco s čím se vlastně rodíme, s čím přicházíme na svět. I to nenarozené dítě v matčině lůně má nějakou víru a to je jen samotná představa o tom, kde je, kde se nachází a jaké to bude až se narodí.

Někdo z nás věří v Anděly, ty nám jsou z našeho hmotného světa nejblíže, někdo věří jen v Boha, někdo nevěří v Boha, ale dané Božstva, někdo prostě jen věří .... Všechno tohle je důležité a má velkou moc.

Napojte se

Když potřebujete požádat napojte se na nějakou tu danou sílu, která vám je sympatická, kterou uznáváte, něco co víte, že vám pomáhá a zapojte tam to zrníčko písku, to je něco jako vaše přání, ale i jistý stavební materiál. Představte si ty krásné monumentální stavby - pyramidy. Jsou jen zrnek písku a spojuje je všechny víra a přání.

Každý z nás jsme takový stavitel a stavíme si to co potřebujeme, co chceme , co je pro nás důležité. Důležité je začít. Mít víru a nebát se.

Napojení může fungovat různě. Například přes meditace, vědomé snění. Někdy stačí jen napsat dopis. Každému funguje něco jiného. Ale funguje to všem. Mně jde asi nejlépe se napojit přes psaní. Mám takový deník a mohla bych ho s klidem pojmenovat Deník průserů. Kolikrát jsem v životě něco zmatlala a mělo to dost fatální následky, ale já vždy tohle všechno brala jako nějaký úkol, level. Nemám ráda totiž slovo lekce. Nebrala bych to vysloveně jako lekci, ale spíš jen, že se potřebuji dostat dál, prostě stoupám do dalšího levelu a bez pádu by to taky nešlo. Nedokázala bych pak ocenit sama sebe a ani to, kam jsem se právě dokázala dostat. Když se dnes zpětně občas podívám do svého průserového deníku, tak pak se některým věcem dokážu i hodně zasmát a říkám si .... Jako fakt jsem řešila takovou blbost? A oni to třeba v tu chvíli vůbec nebyli blbosti, když ze dne na den příjdete o celou rodinu, protože zemřou a vy jste přežil. Nebo to, že zůstanete s dítětem ještě v těhotenství sami a vychováváte u toho malou nevlastní sestru po smrti rodičů, nebo to, že příjdete o práci a živíte sami celou rodinu, nebo, že vaše dítě skončí na vozíčku, nebo když vám váš zubař zničí všechny zuby a zlomí čelist, atd .... a ano jsou tam pak i totální békárny jako řešení Bože rozbila se mi pračka, to je na hov .... Dnes prostě vidím jak jsem rostla, jak jsem se vyvíjela.

Když píšu ani moc nepřemýšlím k jakému Andělovi bych svoje trápení předala jako stížnost a žádost o pomoc. Příjdu si trochu jako když píšu nekonečný formulář žádostí do Vesmíru a čekám až na mě příjde řada. Ale vím, že prostě jednou na mě příjde řada a moje žádost bude vzata k té správné bytosti. Odmítnutí se nebojím, nepřipouštím si jí a i když některé věci se pak stanou jinak, než jsme doufala, i tak poděkuji, nakonec totiž díky svým řádkům v deníku zjistím, že to vlastně bylo k mému dobru a že jsem nakonec ráda, že to bylo tak a tak. Všechno má svůj důvod.

Jinak vám chci ještě závěrem říct jednu věc. Bůh, Vesmír, ta energie nahoře není vůbec, ale vůbec zlá, všechny ty problémy si děláme sami. Zastání, ale máme vždy. Vím to. Vidím to. A děkuji za to.

Autorka článku: Dariya Iczková

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.