Nedávno jsem měla jedno zajímavé setkání. Mladá krásná žena mně pověděla, že jedna její známá jí vykládala budoucnost a že mnoho z toho se splnilo, ale že některé věci ne. A že na její otázku, proč se to nesplnilo, jí nedokázala odpovědět. Zeptala se mě, jestli na to mám nějaký názor.

Předně, nikdo z nás nic neděláme jen tak bez důvodu. Nic se nám v životě neděje bez důvodu. A tedy, ta žena tou položenou otázkou ve směru ke mně sledovala určitý záměr. Já cítila, že to, co se jí nesplnilo, bylo něco, po čem touží. A ona nyní trpí výčitkami, jestli neudělala něco špatně, že se jí to nesplnilo. Chce to pochopit. Možná chce i ujištění, že nic neudělala špatně, že není její vina, že se to nenaplnilo. Byť je to článek psaný pro mě a pro vás všechny, mám zdůraznit, že tato pasáž článku je současně konkrétně i pro tuto krásnou ženu. Mám jí dát vědět, byť dodatečně, že neudělala nic špatně, nic se nepokazilo. Všechno proběhlo přesně tak, jak mělo. Ačkoliv se dle jejich slov nenaplnilo to, co jí bylo předpovězeno. Avšak, jen zdánlivě se to nenaplnilo. Vysvětlím.

Vše kolem nás je „jen“ informace. Vše mluví - mobilní telefon, který náhle přestane fungovat, dlouhá fronta na burčák, v důsledku které my to vzdáme a burčák si nekoupíme, věta, která nás upoutá v knize, atd. Nic není náhoda. Kolem sebe si vždy všimneme přesně těch informací, které v daný čas potřebujeme. A navíc, ty informace si vyložíme v daný čas přesně tak, jak potřebujeme, jelikož výkladů jedné informace je neomezené množství. Co člověk, to jiný výklad, avšak přesně ten, který potřebuje pro svoji další (kratší či delší) cestu.

A stejně tak je to podle mě i s lidmi, kteří nám povídají, co nás čeká. Vůbec to není o tom, zda ten člověk opravdu má danou „schopnost“ vidět dál jak my, nebo nemá. To je zcela bezpředmětné. Je jedno, jestli ta daná informace je daným člověkem vymyšlená nebo vychází z nějakých jeho vhledů či jiného jemnohmotnějšího vnímání. To takto posuzuje naše mysl, že něco je vymyšlené, špatné, správné a opravdové. Ve skutečnosti, z toho vyššího pohledu je jedno, zda ta informace je „pravdivá“ nebo „lživá“. Jde o to, co ten dotyčný z dané informace pro sebe si jako informaci vezme. A to, co si vezme, je to, co si měl z dané informace vzít, a to jej pak ovlivní (vědomě či nevědomě) v dalším jeho konání. A to, jak ta informace daného člověka ovlivnila v jeho konání, je přesně to, jak jej ovlivnit měla.

A tak je podle mě jedno, kdo vám co řekne, a jestli se to stane nebo ne a z jakých zdrojů čerpal či jaký úmysl sledoval. To, že jste k danému člověku přišli, znamená, že jste přijít měli. To, jakou informaci jste si odnesli, co jste pro sebe pochopili, to jste pochopit měli. A je zcela jedno, jestli za čas se vám to, co jste si z toho vzali, co jste pro sebe pochopili, bude jevit jako nepravdivé nebo neúplné. Jelikož v ten čas, kdy jste tu informaci obdrželi a pro sebe nějak interpretovali, jste potřebovali přesně tuto vaši interpretaci, aby vás to zavedlo na cestu, kam jste měli zavítat, abyste učinili kroky, které jste následně učinili. A je jedno, co jste si mysleli, že těmi kroky získáte. Často získáte úplně něco jiného, než to, co jste si mysleli, zavede vás to úplně někam jinam, než jste chtěli. A v této fázi si možná řeknete, že jste udělali chybu, když jste udělali dané kroky, nebo že informace, které jste získali, nebyly pravdivé. Opak je pravdou, Milovaní.

Co když si ta žena ve skutečnosti nešla k dané „vědmě“ pro výklad „budoucnosti“, ale pro informaci, která ji podpoří udělat určité kroky? A co na tom, že tou informací, tím, co jí mělo pomoci udělat dané kroky, bylo sdělení „budoucnosti“? Ta předpovězená budoucnost tak zde možná plní „jen“ roli informace, na základě které daná soba měla následně volit a volila, a nikoliv úlohu toho, že ta žena má vědět, co ji čeká a nemine.

Uvedu konkrétní příklad. Nějakému svobodnému bezdětnému muži někdo poví, že „vidí“, že má někde dítě. Muž pak začne pátrat, s jakou ženou by asi to dítě mohl mít, začne možná i zpytovat svědomí a možná bude tváří v tvář vystaven nějakému svému strachu. Avšak, co když to tak není, co když ten muž nemá zatím děti. Co když tento muž měl tuto informaci dostat „jen“ proto, aby mu to pomohlo prožít si, jak nezodpovědně přistupoval k intimnímu životu, jak povrchní vztahy navazoval a vedlo ho to k uvědomění si větší hodnoty intimity a následně k většímu odevzdání se v jeho následných vztazích. A je naprosto bezpředmětné, zda ten, kdo mu tu informaci pověděl, byl či nebyl přesvědčen o tom, že to tak je.

Uvolněte se! Vše nás to jen vede si volit v každém okamžiku to, co cítíme, že chceme. A když se nám to nedaří, vůbec nevadí. Následná zpětná odpověď našeho života v podobě situací a lidí nám dříve či později pomůže volit si to, co cítíme, i tam, kde jsme to zatím nezvládli. Vše má svůj čas. A to, že se zlobíme na sebe nebo jiné, že si nedokážeme nebo ti druzí nedokážou zvolit to, co cítí, lpíme a ve skutečnosti jen zbrzďujeme ten okamžik, kdy si i tam, kde to bylo dříve pro nás těžké, zvolíme to, co cítíme. Navíc, z toho hlubšího pohledu, si vždy volíme to, co chceme, co cítíme. Jen někdy chceme něco, co je více ovládano strachem, jindy chceme něco, co je více vedeno láskou. Avšak, je to jedno a to samé. Do jaké míry je v našich volbách strach záleží na tom, jak daleko jsme od sebe. Postupně budeme cítit stále časteji konat to (budeme dělat to), co bude obsahovat více lásky než strachu. Avšak, z toho ještě hlubšího pohledu, ani na tomto nezáleží, neboť láska a strach je jedno a to samé a obojí jsme my. Rozdíl je v tom, že čím jsme vědomější (blíže u sebe), více dosud neprojevené lásky uvnitř sebe (více strachů) jsme již proměnili na lásku, tím naše cítění (chtění) více odpovídá lásce namísto strachu. Tím naše cítění odpovídá více tomu, co my skuteční (naše vyšší podstata - duše) ve skutečnosti chceme.

Autorka: Petra Jelínková

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.