Mé vnímání dnešních dní
V mém vnímání bylo naplněno, vše máme k dispozici, vše již “víme”. Není co hledat. Je potřeba postavit se na světlo, do své pravdy a Být. Co to znamená pro naší každodennost? Je to apel na to, abychom se stali “svatí”? To jistě ne. Je to nabídka, abychom se stali přirození. Abychom přestali hrát hry se sebou a s druhými. Her už bylo dost. Her na chudinky a viníky, dobré a špatné. Každé hodnocení, které nám nabízí mysl ve své podstatě neexistuje! Je to pouze klam. Je to počítačový program, který nám bude stále dokola nabízet nějakou formu odsuzování, posuzování, rozdělování. Jak dlouho? Tak dlouho dokud bude potřeba. Tak dlouho dokud neřekneme z místa, které je za myslí DOST. Hra skončila. Já nejsem mysl, já nejsem program, já nejsem dobrý ani špatný, prohrávající ani vyhrávající. JÁ JSEM JÁ.
Kdo je Já v mé srdci?
V této otázce je, tak jako v každé otázce, skrytá i odpověď. Odpověď, kterou se nikde nedočteme a která pozbude svou sílu, když nám na ní odpoví někdo druhý. Ptejme se opakovaně KDO JE JÁ V MÉM SRDCI? A odpověď se dostaví. Každý na tuto otázku jednou dostane odpověď. A stane se tím Já, kterým nikdy nepřestal Být.
Co mohu udělat, když ve svém životě zažívám těžkosti?
Mohu se vypovídat. Mohu se nechat na své cestě provést terapeutem, kterému důvěřuji nebo se mohu vypovídat i doma. Mluvit nahlas je důležité. Sdílejte svou těžkost s nějakou bytostí světla. Neposlouchejte mysl, která vám říká, že je to blbost. Za zkoušku nic nedáte, nebo ano? Třeba je to vážně takhle jedno-duché. Můžete si sednout doma do křesla, zavřít oči a představit si, že před vámi stojí například Božská matka a se vším se jí svěřit. A ptát se jí na radu. Můžete si takhle popovídat s Životem. Je to úlevné. Proud slov odplaví vše čím už nejste.Vznikne ve vás prostor pro intuici. Každá situace má řešení. Život nám přináší jen takové příležitosti, které máme sílu zvládnout. Příležitosti ustoupit Životu. Příležitosti uvědomit si, že sami nejsme NIČÍM. Že jen ve spolupráci s druhými a v jednotě s Božstvím v sobě sama, dojdeme k naplnění, klidu, radosti a smyslu života.
Staneme se smyslem, který hledáme.
Je doba Pravdy. Už opravdu není co hledat. Všechno bylo řečeno, napsáno. To co se děje na jevišti světa, je odrazem toho co se děje v každém z nás. Co mohu dělat já? Každý z nás může naslouchat srdcem, být laskavý k sobě a druhým a mluvit pravdu ať je reakce okolí jakákoli. Tím se vzdáváme potřeby být přijímaný, oceňovaný okolím. Je to velká zkouška. Brána bohů je ukryta v páté čakře. Až když pevně stojíme za svou pravdou bez nároku na přijetí a ocenění - až tehdy se nám otevře brána k Božství (je otevřena pořád, ale až tehdy ustoupí naše mysl (strach z odsouzení a nepřijetí) do té míry, že propojení můžeme vnímat) a nalije se do nás skutečná jistota a skutečná síla. Každý strach a každé srovnávání je produktem mysli, nižšího já, který má v této božské hře funkci, aby nás nepustil do niterného propojení se sebou sama. I tato role však vede zase jen k tomuto propojení:).
Jednoduše poznám, že nejsem ve svém skutečném Já vždy, když nastoupí jakákoli forma srovnávání a soupeření.
V této době se mi stále častěji vybavují slova Moojiho “Nastane den, kdy na tebe celý svět ukáže prstem a řekne NE”. Jsme natolik vědomí si svého skutečného Já, že tím projdeme? Možná stojí za to, vzpomenout si na tato slova ve chvílích, kdy něčím podobným procházíte třeba ve vztahu k nejbližším lidem. Reagujeme-li obranou, obhajobou a argumentováním, zatím jsme stále na cestě. Jsme-li i v takových chvílích, prostí emoci zlosti a srovnávání, potřebě dokazovat a přesvědčovat - vnímáme-li skutečnou podstatu druhého člověka, za jeho osobností, která na nás například křičí, JSME DOMA. A všechno ostatní se přidá. Pak mohu z místa míru v sobě říci NE i ANO.
Probuzení neznamená, že se staneme vláčnými a je nám všechno jedno. Když JSEM DOMA, jsem SILOU, RADOSTÍ i SMYSLEM. A je úplně jedno, že to druzí neví:). Je úplně jedno, že druhým můžeme připadat i necitliví a bez emocí, že neobjímáme každého na potkání, že umíme říci i pravdu, která se osobnosti člověka před námi nelíbí. Umíme jeho hru i odmítnout.
V čem je zásadní rozdíl? JÁ UŽ TU HRU NEHRAJU.
Když ve svém skutečném Já říkám NE, stále jsem v míru. Vnímám podstatu druhého člověka a vím, že je stejná jako ta moje. Vždy žádám nechť se děje pro dobro všech zúčastněných. Tedy i pro mé dobro. A to z hlediska delšího než následující minuty, hodiny, dny, roky... Nerozlítostním se tedy, když moje reakce není taková, jaká se ode mne očekávala a druhá osoba reaguje pláčem. Nerozzlobím se, když reaguje naštváním. Přirozeně však s druhým člověkem soucítím za všech okolností.
Ráda bych ještě sdílela pro mne velmi zajímavý konstelační pohled, který se týkal migrační krize.
Stavěli jsme konstelaci, která byla velmi komplexní a zde uvedu pouze to, co nyní sdělit lze. Jsem si vědoma toho, že každý popis konstelace je do určité míry zjednodušený. Mluvím tedy co bylo dominantní každému z polí (pozic v konstelaci) v dané chvíli (je jasné, že obsah emocí v daném poli je velmi široký).
Když stáli “uprchlíci” naproti “Evropě”, bylo v nich rozčarování, zlost, agrese, smutek plynoucí z toho, že svět v Evropě není takový jak jim bylo od útlého mládí říkáno, nebo jak se o něm doslechli. Byli vychováni v tom, že je to svět marnosti, kde jsou všichni nešťastní (tato energie tomuto poli vědomí dominovala). A také v tom, že mají nárok na veškeré bohatství (nejen) Evropy, že je jejich. Dali najevo, že tady rozhodně zůstanou, že domů bojovat za svůj národ nepůjdou ani náhodou. Že jim patří vše na co si ukáží, že na vše mají nárok. Evropa se chvíli pokoušela radit a moralizovat, nastavovat náruč a zachraňovat… A tím vyvolávala ještě větší nelibost a pohrdání. Pak byly postaveny “duchovní kořeny “Evropy” a “Evropa” si uvědomila, že “uprchlíci” jí skutečně přinášejí obohacení a ona jim, protože “uprchlíci” jí vyzývají k tomu, aby se postavila do své skutečné síly, pojmenovala a přiznala se ke svým kořenů, ke svému Bohu. Pak byly postaveny “prapůvodní duchovní kořeny Islámských zemí” a to byl okamžik, kdy “uprchlíci”, kteří se do té chvíli cítili ztracení a frustrovaní a neměli se čeho chytit, poprvé obrátili a toto místo je zaujalo. Šli ke svým dávným kořenům, procítili je a povstali ve své skutečné síle. V závěru vedle sebe stáli Evropa a národy, jejichž lidé k nám nyní utíkají, ve skutečném bratrství.
V okamžiku, kdy lidé, kteří k nám utíkají pochopili, že stejně jako my, i oni se mohou propojit se svou podstatou a dojít naplnění pouze v místě svých kořenů. Že před sebou sama nikdo neuteče. A v okamžiku kdy “Evropa” pochopila, že tady není proto, aby spasila, poučovala a plnila příkazy někoho druhého. Že musí spasit sebe sama tím, že se postaví do své skutečné síly (jako každý z nás). Tehdy vedle sebe stáli ve skutečném bratrství.
A že, když vnímám hluboké propojení se svými skutečnými kořeny, pak přirozeně pomohu svému národu, který je zmítaný válkou.
Ptali jsme se také, co může nyní Evropa konat.
Cestou je říci z místa míru v nás, že nebudeme přijímat další lidi, aby se trvale usadili na našem území, právě proto, že k nim cítíme hlubokou úctu a lásku a víme, že stejně jako my i oni se musí propojit se svými skutečnými kořeny u sebe doma a bojovat za svůj národ. U nás to není možné.
Za sebe uvádím, že toto téma je velmi obsáhlé a samozřejmě zahrnuje humanitární pomoc a spolupráci států celého světa, součástí kterého je i zanechání mocenských her (je to stejné jako na na individuální úrovni).
Velmi důležité je ale, v mém vnímání, jasné vyjádření představitelů států Evropy v tomto duchu. Česká republika je srdcem Evropy ne náhodou. Všichni jsme nyní vedeni k tomu, abychom procítili a přijali své kořeny.
Požehnané dny všem:) Lucie
