Dnešní článek bude mít 2 poloviny. Ta první bude hrůzný, strach nahánějící vhled do školství v jeho nejrozšířenější podobě. Staneme se svědky ukázněnosti, memorování, soupeření a ztráty své jedinečnosti. Věřím, že druhá polovina vás zahřeje na duši a ukáže vzdělávání zcela jiným směrem. Ocitneme se jakoby v jiné realitě.
Osobně proti vzdělávání nic nemám. Chceme aby se děti naučili jazyk, číst psát, počítat no a pak jim přejeme aby si poradily se vším, co jim přijde do cesty v jejich cestě životem. A aby byly šťastné... To je to hlavní, aby byly šťastné.
Opravdu jim to dnešní vzdělání dokáže nabídnout? Pozoruji kolem sebe, že děti jsou zvídavé, tolik se toho naučí a potřebují své vzory. Od prvních nekoordinovaných pohybů, lezení až prvních krůčků. Pohání je zvědavost. Touha objevovat. Vše prozkoumat, všude se dostat, strčit ruku pod tekoucí pramen vody. S příchodem řeči přibyde další rovina jejich objevování. Proč, proč a proč:)
Děti jsou nezastavitelné. Nebo ne?
Existuje bod v čase a prostoru, kdy tato vášeň dostane pěkně na frak a dříve nebo později začne upadat. Tento bod je nástup do systému základního vzdělávání. Měl bych lepší označení. Komplex základního vzdělávání. Je mi to líto, ale pak se dějí věci, které přímo odporují výše popsanému. První ze změn je klid. Ukázněnost. Děti musí sedět v lavicích. Kde je to objevování? Ten pohyb? Ale už je mu 6 a tak se musí naučit, že musí sedět, poslouchat, porozumět a plnit příkazy. Ano, tohle každý chceme pro své dítě. Zní to hrůzněji než jsem si vůbec představoval.
Krátce poté jsou představeny zákony džungle - Každý sám za sebe a ten nejlepší vyhrává.
Říká se, že žádný člověk není stejný. Někdo má rád holky, jiný zase vdolky. Přesto vás budeme porovnávat známkami. Musíte být všichni stejně dobří. Ve všem. Kdo nebude mít samé jedničky nedostane se na školu. Další školu. Kde bude muset opět sedět, poslouchat, porozumět a plnit příkazy.
K porozumění a vykonání je toho více než dost. To je panečku předmětů a té látky. Pro všechny. Rozumím, že člověk má mít nějaký všeobecný základ, ale některé učivo spíše připomíná IQ test. V reálném životě jsou k ničemu, pokud to není váš oblíbený předmět a pokud jste nějaký takový vůbec měli. Třeba dějepis. Nevím jak teď ale byla to samá jména a datumy. Tuhle někdo, támhle někdo, tehdá a tehdá. Žádné souvislosti, žádné poučení z historie, kterou považuji za nejdůležitější. Když se to člověk naučil, prokázal tím inteligenci a píli. Prokázal, že poslouchal, porozuměl a splnil příkaz to zopakovat.
Také jsem nezažil jsem mnoho míst, kde by lidé nesměli spolupracovat. Možná někde na Wall Street. Neopisuj. Budu to známkovat. Musím vědět, jak si vedeš. Nebylo by lepší, kdyby se ti opisující hříšníci nad problémem zamysleli spolu? Když na něj společně přijdou, obohatí je to oba. Představa, že se v práci zeptám kolegy na jeho názor s problémem, který mě dostal do úzkých a oba by jsme za to byly vyhozeni (dostali za 5), je absolutně zcestná.
Tuhle část už nebudu dále natahovat. V mnohém se mou nemusíte souhlasit. V mém světě jsem v šoku z toho, jak rozdílně od mého pohledu, k člověku přistupuje komplex vzdělávání. Snad bych to tak i nechal a řekl si, že to líp nejde. Naštěstí se ke mě v minulosti donesly informace, které mě ukázaly že to jde.
Nyní se dostáváme do říše fantazie. Asi pro většinu z nás. Vše o čem budu mluvit není jen teorie. Tato praxe na světě probíhá. Ty děti absolventi existují a jsou vcelku úspěšní. Odpověď na otázku – proč to není všude, když je to tak dobrý – asi každý zná. Pro ostatní napovím. Kam by jsme to došli bez sedět, poslouchat, porozumět a plnit příkazy. To je náplň pracovního dne většiny z nás. V tomto ohledu komplex vzdělávání neselhává.
Na těchto školách učitel není učitel. Radši se vnímají jako průvodci. Když má dítě otázku, zeptá se jich a oni mu odpoví, případně pomůžou s objasněním otázky. Jak prosté, že. Představa, že dítě ve škole aktivně projevuje zájem patří jen šprtům, ne? Tohle žádné normální dítě školou povinné nědělá. Tito průvodci říkají, že dětí není třeba se dotazovat. Není třeba z nich něco páčit, sami mají mnoho otázek. Mnoho:)
Rozdíl je, že 5 leté dítě si ve školce hraje. Někdo jezdí s auťáky a od mala je fascinovám jejich pohybem. Auta vysílá do různých směrů, brodí je různými materiály jako třeba písek. Skoky auťáků z vyvýšených míst a jejich následná reakce je fascinuje. Někdo si rád staví, povídá si, někdo vaří, stará se, pečuje. Někdo pozoruje květiny a otrháváním lístečků nebo pampelišek slouží ke zkoumání z čeho jsou. Když přijdou do této školy, místo sezení v lavici se dále věnují těmto kratochvílím. Nechtějí je tam mít stejné. Každý svoji pozornost zaměřuje jiným směrem a v takto nízkém věku jsou děti skutečně autentické. V této škole mají mnoho mnoho místností, věcí, které můžou v jejich bádání využít.
Kde se tedy učí? Fígl je v tom, že v zaběhlé škole jsou děti všech věkových kategorií. 6 až 15 let plus minus. Ty starší děti všeobecný základ ty mladší hravě naučí. Jako je to v jejich útlém věku naučili jejich starší kumpáni. Nepřijde jim to zvláštní. Takový je koloběh školního života. Co myslíte? Kdo vysvětlí lépe sčítání jednociferných čísel dítěti v 6 letech? Někdo, kdo je o 30 let (minimálně) starší nebo někdo, komu je o pár let víc? Děti se mají k sobě blíž. Dokáží si to vysvětlit způsobem, který je pro dospělého mnohdy nepochopitelný, ale stejně tak je to i opačně. Dospělý, i když vzdělaný, nepodá tyto znalosti tak efektivně jako desetiletý, dvanáctiletý. Toto je podložené také vědeckými výzkumy. Ale uvědomuji si, jak moc citlivý jsme na vědci řekli:)
Všeobecné znalosti nejsou tak obsáhlé a už vůbec né tak složité. Nechápu, co tam na té škole 9 let dělají – ptají se průvodci z těchto škol. Já bych jim odpověděl. Učí se sedět, poslouchat...
Pokud tedy připustíme, že se u dětí jejich zvídavost nezastaví v 6+ letech, že učitelé vlastně čekají na otázky, děti učí děti a netrvá to tak dlouho, co dál? Dál nic. Děti se v mnoha volných chvílích specializují na svůj obor. Zní to směšně u 6 letého dítěte ale když přidáte čas. Tomu dítěti je najednou 10, 12 a více. Je zvyklé se pravidelně a přirozeně učit v kolektivu všeobecnému přehledu od svých starších spolužáků. Neexistují zde známky. Děti pracují společně. Nikdo nepíše sám za sebe. Neopisuj, tam neznají. Naopak si práci ve skupinách chválí. Děti se vzájemně podporují a dokáží i tomu poslednímu Neználkovi vysvětlit o co jde.
Ale hlavně, jejich hra nepřestala a mají stále mnoho otázek. Jejich dovednosti a porozumění dané problematiky se zvětšují. Sami od sebe. Hnaní vlastní zvědavostí se ve volných chvílí pouští do studia, výpočtů nebo experimentů. Průvodci jsou jim oporou.
Z auťáků se stal zájem o fyziku a o vývoj nových pohonů, z pozorování květin se stala vášeň pro botaniku. Zná vážně všechny květiny. Nevěříte? Zeptejte se ji. V 15 letech z této školy vychází člověk, který má všeobecný přehled, ale taky je velmi specializovaný na svůj obor, který je jeho život a který může intenzivně rozvíjet dál. Nezná soupeření, ale spolupráci. Mnoho životních milníků překonalo díky spolužákům a svým průvodcům. V dalších návazných studií jsou za premianty, protože narozdíl od ostatních spolužáků z ročníku jsou tam správně:)
V této souvislosti jsem si vzpomněl na Jakuba Vágnera. Syn Karla Vágnera. Muž predurčen k tomu být hudebník. Jako všichni v jeho rodině. Přesto se stal rybářem. Nesmysl. Rybář. Hahaha. Musel překonat spoustu překážek a stát si za svým. Neměl to jednoduché a přesto to dokázal. Například je to první Čech co natáčel svůj pořad pro National Geographic. Zapálený rybář, kterému se koníček stal obživou. Táhlo ho to tam celý život.
Z tohoto pohledu se zdá, že vzdělání v pravém slova smyslu je v našem světě zakázáno. Děti se učí být kolečkem v soukolí. Neučí se dát jejich dar světu. Neučí se rozvíjet svoji vášeň.
To co tě baví, respektive dělal bys to i zadarmo, je správný směr kudy se vydat. Když tě to bude bavit, staneš se nejlepším (v uvozovkách). Když budeš nejlepší, peníze si tě také najdou (to je největší strach lidí, kteří ví kudy, ale bojí se o vlastní přežítí, obživu). Je to tak jednoduché. V těchto školách to vědí. Malé dítě je nejlepší ukazatel. Jen mu to nesebrat. To samé platí také pro nás. Máme to jen težší. Ti, co si prošli komplexem základního vzdělání, těm to ve velké míře bylo sebráno. Měli jsme se stát kolečkem. V našem nitru je to ale stále přítomno. To, co můžeme dát a být přitom šťastní.
Autor: Jan Brož