Dnes se krátce rozepíši o jednom jevu, který je velmi častým, a vůbec v této době. A sice o jevu, kdy se mladý člověk nebo dokonce člověk ve středním věku neusazuje, nemá partnera či rodinu, zázemí atd.

Toto téma velmi souvisí s neúplnými rodinami nebo rodinami, které jsou sice úplné, ale kde ti dva nefungují jako partneři, ale spíše jako prostředky pro dosáhnutí něčeho, co každý jeden z nich potřebuje pro sebe naplnit.

Nesuďte ty, kteří se dlouho neusazují, bojí se mít děti, bojí se odpovědnosti.

Pokud se omezíme pouze na tento jeden život, zrod toho leží v dětství. A ty příběhy oscilují mezi dvěma krajními extrémy.

Jsou to ti, na které byla v dětství kladena velká odpovědnost – ať už hráli jednomu z rodičů do nějaké míry partnera nebo na ně byla kladena přílišná finanční odpovědnost, kdy byli různě přímo či nepřímo rodiči tlačeni či podporováni, aby všechen svůj volný čas, všechen čas různých školních prázdnin trávili vyděláváním peněz po brigádách a mnoho jiných podob odpovědnosti. Častý znak těchto dětí je, že neměly pubertu nebo velmi potlačenou. U těchto dětí byl zcela či z velké části utlumen zcela přirozený a zdravý vzdor vůči rodičům. Tyto děti předčasně dospěly a paradoxně ve skutečnosti zůstaly zakonzervovány v dětství. A na nevědomé rovině se brání další odpovědnosti. A často je k tomu přidaná ještě nálož v podobě fixace jednoho z rodičů, která může být velmi viditelná nebo i jen na úrovni neviditelných energetických vláken, kterými rodič drží své dospělé dítě. A často ani to dospělé dítě nemá sílu to vlákno rodiči odstřihnout.

Nebo to jsou děti, které naopak žádnou odpovědnost neměli. Rodiče jim v dětství a dospívání umetali cestičku. Chránili je před jakoukoliv výzvou. Tyto děti rovněž zůstaly v dětství.

Je vtipné od života, že často jsou to pak sami tito rodiče, kteří na své děti vyvíjejí další tlak, kdy už se usadí, založí rodinu atd., aniž by si byli vědomi, že oni na tom mají svoji odpovědnost.

Jsou však za to odpovědny i dané děti, které dopustily, aby na nich bylo toto pácháno. A to i přesto, že v dětství je pro dítě nesmírně těžké, ne-li existenčně a emočně nemožné, aby se tomu vzepřelo. Ale to nemění nic na tom, že za každé naše jednání, a to od miminek, neseme odpovědnost. Ve smyslu, že v životě se nám to někde odrazí, dříve či později. A pokud budeme chtít žít jinou realitu, než kterou nám umožňuje dané destruktivní nastavení, bude nevyhnutelné se z toho destruktivního nastavení osvobodit.
 
Co s tím nyní můžete rodiče dělat? Vy nic. Už se to odehrálo, už je to minulost, kterou si to dítě neustále tahá do přítomnosti a tak i do své budoucnosti, dokud si neuvědomí a následně nepřipustí (neprožije), že se to odehrálo. Pak si vezme svoji sílu zpět, vystoupí z role oběti a vstoupí do role tvůrce. A tato minulost jej již nebude ovlivňovat v jeho dospěláckém životě a jemu se uvolní cesta pro všechny ty věci, které si nedovolovalo, jako usazení, rodina, zázemí atd.

Rodiče se však mohou místo na své dospělé dítě zaměřit sami na sebe. Rovněž si to uvědomit, že to činili, plně si to přiznat (prožít) a pak to zkoušet nedělat – své dítě konečně pustit, byť to měli udělat nejpozději v 18 letech.

Tím pomohou sobě. I oni vstoupí do své síly, z role oběti přejdou do role tvůrce, i tito rodiče vstoupí do své odpovědnosti. A jen tak mimochodem tímto svým velkým posunem, který pro sebe udělali, podpoří i to dané dospělé dítě. Jednak se jim zcela přirozeně změní chování vůči němu a i vnímání jeho života, jeho partnera atd. a jednak (a to je hlavní, jelikož z toho vše vnější teprve vyvstává) budou to mít ve vztahu ke svému dítěti jinak vevnitř. Nechají ho jít, jak na úrovni vnější, tak na úrovni vnitřní. Dají mu svobodu. A jedním z projevů toho, že už nedrží své dítě, je, že od svého dítěte nebudou nic očekávat, nebudou chtít nic vrátit na zpět, nebudou mít pocit, že jim dítě něco dluží, nedovolí, aby jim dítě něco poskytovalo z pocitu dluhu nebo jakéhokoliv strachu, fixace. Takto získané věci, činy od svých dětí (od kohokoliv) se dotčeným stejně dříve či později zboří jako domeček z karet.

Podhoubí toho všeho leží už v záměru, s jakým si muž a žena pořizují dítě. A zejména jde o ženy, jelikož v nich dítě roste, vyvíjí se a vazba je vrozená. Na rozdíl od vazby dítěte na tátu, která je získaná. Pokud se ženě narodí dítě v době, kdy sama není naplněná a dané dítě ji to tak má zajistit, nebo ji dopomoci k tomu, aby byla normální, stejně úspěšná jako ostatní vrstevnice v jejím okolí, nebo protože by ráda pauzu od práce, která ji nebaví, nebo jako pojistku daného partnera nebo jako zajištění si zázemí od svého partnera a mnoho jiných strachových důvodů, pak zcela automaticky nastupuje daná fixace. A ta fixace se může projevovat různě. A může být velmi pro oko pozorujícího viditelná ale i velmi skrytá. Avšak nachází se tam, jelikož dítě v této chvíli se stává prostředkem a dítě to podprahově cítí. A už od narození tak na sebe přebírá břímě zajišťovat spokojenost matky či obou rodičů.

A jaké rodiny budou zakládat tyto děti? Pokud si toto vše neuvědomí a nepřipustí dříve, než vstoupí do manželství, než budou mít děti, tak nejspíš jejich muže nebudou vnímat jako muže, jejich ženu nebudou vnímat jako ženu = nebudou se cítit ve své rodině v bezpečí, nebudou sami spolu naplněni. A tak dané dítě nemůže přijít jen jako vedlejší efekt, jako třešnička na dortu, i bez které bude ten dort fajn. Dané dítě, pokud přijde, nepřijde svobodné. Což není v určité rovině špatně, vybralo si tyto rodiče, stav, fázi cesty, kde se v době zplození a následných prvních pár let nacházeli. Anebo ty dospělé děti nějak cítí, že to není úplně ono, nějak cítí, že by rodinu ještě zakládat neměli a ani vstupovat do manželství, a jejich život je dovede k uvidění toho výše uvedeného a k uznání této minulosti před tím, než ty děti budou mít. Jejich děti, pokud je mít budou, budou mnohem svobodnější, méně zatížené svými rodiči.

A toto vnímám, že je mimo jiné v pozadí mnoha případů, kdy se párům nedaří počít nebo donosit dítě. V této době mnoho dětí (duší) již nechce ty nánosy rodičů, již chtějí vstoupit do zcela jiných, více svobodných energií a k tomu potřebují, aby jejich rodiče ušli již nějaký kus svého vnitřní poznání a měli tak již spoustu svých stínů přijatých - byli vědomější (moudřejší = zralejší). Většina rodičů ohánějících se svoji velkou odpovědností, ve skutečnosti zůstali těmi malými zraněnými dětmi, jen v dospělém těle. A čím více mají potřebu se ohánět tím, jak jsou odpovědní, tím mnohdy většími (zraněnějšími) dětmi zůstali. A to i přesto, že třeba jsou schopni se finančně o sebe postarat. Jelikož jejich zranění se pak projevuje v jiných oblastech života anebo ke svému zajištění použili právě své děti, které díky fixaci měli potřebu se rodičům vydat. To je různé.

Nic však není ztraceno! Nikdy není pozdě! Vše sloužilo svému účelu, vše byla cesta daného rodiče a dítěte. Klíč spatřuji v uvidění toho, co jsem jako rodič páchal, či co na mě jako dítěti bylo pácháno, připuštění si toho (prožití toho) a již to uvnitř i vně nedělat, což půjde snadněji, když už víme, s kým máme tu čest a tím prožitím si toho (uznáním té minulosti) si zčásti odpustíme, že jsme to dopustili či na sobě dopustili. 

S láskou Peťa

Autorka:  Mgr. Ing. Petra Jelínková

Zdroj: www.jinypristup.cz

Pomáhám ženám a mužům, aby si změnili jejich vnitřní svět a tím si zkvalitnili a usnadnili svůj život. To je v pozadí individuálek, které vedu, knížek, Klubové sekce, online přednášek a článků, které píši. Během individuálek u některých na ten vnitřní svět jdeme přes mysl, u jiných přes emoce nebo kombinací obojího. Mysl a emoce jsou však propojené, a tak změnou jednoho měníme i druhé. Při kultivaci mysli pomáhám lidem uvidět se v lidech a situacích, které mají ve svém životě, a pojmenovat tak nastavení, kterými si brání žít to, co by rádi. Při kultivaci emocí si lidé na individuálce trénují přetavení nepříjemných emocí v emoce radosti, vděčnosti a plnosti. Tím mění pohled na tu situaci, aniž by museli znát podhoubí, a daná situace se tím mění. Život je snadný. My si ho komplikujeme tím, že do přítomnosti neustále taháme minulost."

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.