Dnes se s vámi podělím o jeden svůj prožitek, který jsem měla na konci roku 2020. Teď zpětně, když se ohlédnu, vím, že najížděl celý Advent. Ale až ke konci roku mě v jednom okamžiku došlo, v čem nějaký týden už jsem. V ten okamžik na konci roku to jen vyvrcholilo nebo ještě lépe řečeno, se to stalo velmi vědomé. Já dostala ohromný dar, ohromné požehnání v té lekci, která mně tím přišla, dar v těch informacích, které jsem tímto u sebe procítila.

Tento článek je opět jeden z těch „jiných“, než které běžně píši takto veřejně všem. Obsahem spadá spíše do Klubové sekce, ale jasně cítím, že ho mám sdílet veřejně s vámi všemi.

Podotýkám, že to byl můj prožitek, mé informace vztahující se k mému životu. A byl to prožitek. A tedy dané informace pocházely z prostoru břicha a srdce a nikoliv z prostoru hlavy, odkud pochází, když si jen něco vyslechneme, přečteme atd, avšak nijak se to uvnitř nás nepropojí. Možná však tento můj prožitek, který tu s vámi sdílím, bude pro některé z vás tím mostem k tomu vašemu vlastnímu prožitku. Třeba některým z vás obsah tohoto článku poslouží jako most k vaší vlastní moudrosti uvnitř vás.

Při běžných činnostech v kuchyni jsem se náhle, samovolně, nečekaně a neplánovaně dostala do prožitku, kdy jsem svým vnitřním zrakem uviděla sebe v posledních minutách tohoto svého života. V těch posledních minutách jsem samovolně a zrychleně procházela vše, co jsem žila, nežila, udělala, neudělala, všechna má rozhodnutí, mé reakce atd. Pocitově jsem opravdu prošla vše, byť ten prožitek trval jen několik málo sekund. Ale tak to je. Informace z nitra přijdou na sekundu a přitom když je máme pojmout do slov, obsahují informace na knihu či na dlouhý několikahodinový monolog. To mimo jiné zažívají lidé na individuálkách, jelikož během sezení dovnitř sebe v různé míře vstupují.

Tento zmíněný prožitek, kdy jsem prolítla všechen můj dosavadní život a uviděla jej z pohledu toho, který již svůj život končí, byl pro mě nesmírně cenný. Já si tak natvrdo prožila, co pro mě skutečně má cenu a co nikoliv.

Uviděla jsem své předchozí volby ve zcela jasném světle. Za některé jsem hluboce děkovala, byla na sebe hrdá, že jsem se tak rozhodla, a některé jsem z pohledu té smrtelné postele viděla jako promarněný čas, jako nevyužití mého potenciálu. Samozřejmě že nic není z toho vyššího pohledu promarněné, vším se sleduje hlubší smysl, nic se neděje bez důvodu a dané lekce, které se nám dějí, jsou právě ty, které potřebujeme. Avšak na té smrtelné posteli já jasně viděla, kde jsem šla přímo a plně využívala svoji energii, a kde jsem jí plýtvala a ten potenciál nevyužila nebo ne plně.

Například moji hlubokou vnitřní proměnu, která započala roku 2012 a pokračovala v následujících letech, jsem vnímala jako požehnání. Byť se mi rozcupovala podstatná část mé stávající reality, já na té smrtelné posteli jasně cítila, že toto byl ohromný zářivý milník na mé cestě. A spíše jsem děkovala Bohu za to, že se tak stalo a že jsem tehdy, Bůh ví odkud, vzala sílu a rozhodla se vystoupit z toho, co jsem převážně profesně ale i osobně žila. Zažít tuto proměnu v životě, zvolit si ji, projít jí a prožít si, jaký rozdíl to je, to byla moje velká experimentální zkušenost. To bylo plné využití mého potenciálu.

Stejně jak jsem z té smrtelné postele vnímala svoji hlubokou vnitřní proměnu, kterou jsem se vydala na cestu zrychleného sebepoznání, jsem vnímala i změnu mého profesního směřování – z advokacie k webu jinypristup.cz. Jasně jsem cítila, že na tom bych z pohledu té smrtelné postele vůbec nic neměnila. Naopak jsem děkovala Bohu, že jsem před lety dokázala vyskočit z té staré práce a z toho starého způsobu života, kde jsem se já osobně věznila, a začít co se práce (seberealizace) týče skutečně žít – plněji projevovat to, kým jsem. V této oblasti mého života jsem jasně cítila, že pro toto jsem sem přišla, že od okamžiku toho mého rozhodnutí pouštět advokacii, jelikož mě osobně to ubíjelo a neviděla jsem v tom pro sebe smysl, já začala plně využívat svůj potenciál, své dary, které se postupně více otevíraly a projevovaly ve stále větší hloubce.

Naopak byly oblasti, kde jsem jasně pocítila, že jsem měla rezervy. Byť mnohé se v rámci té mé velké zmíněné proměny zlepšilo i v těchto oblastech, na té smrtelné posteli jsem jasně věděla, že jsem tam i přesto plně nevyužívala svůj potenciál.

Byla to oblast partnerského vztahu. Kde jsem jasně věděla, že jsem stále nedokázala být plně svá, kde jsem stále nedokázala plně svobodně komunikovat (byť jsem v tom ušla kus cesty a byť mnohé vztahy jiných lidí by naši vzájemnou hlubokou a otevřenou komunikaci mohli závidět). Ale já jasně cítila, že jsem v tom nebyla ještě úplná, plná, svá, svobodná. A současně jsem pocítila, že je to moje, že je to moje odpovědnost, moje volba, byť partner si tím taky řešil svoje.

Také jsem jasně cítila, že jsem se celý svůj život bála lásky, bála se otevřít partnerovi, měla kolem svého srdce stále hradby. A to i přesto, že tou velkou proměnou před lety, spadly i mnohé z těch hradeb okolo mého srdce. A ačkoliv mnozí mají mnohem větší hradby nevědomě celý život a z jejich pohledu by ty moje zůstatkové hradby nebyly hradbami, ale již svobodou. Já byla schopna vnímat, že tam stále ještě hradby jsou. Ty hradby jsem měla ze strachu ze zranění. A jak to tak bývá, toho se mi za život v osobních vztazích událo nespočetně, jelikož jsem se toho bála.

Najednou na té smrtelné posteli se mi to zdálo tak snadné, tak jasné, tak jednoduché. V těch posledních minutách života jakoby nebyla žádná překážka dost velká, žádná výzva, které bych se zalekla, která by mě zastrašila, žádný strach nebyl dostatečně velký, aby mě limitoval. Na té smrtelné posteli jsem i jasně cítila, v jaké nerovnováze jsem mnoho let žila, jakou nerovnováhu jsem dopustila mezi tím, co hodnotného přináším a jakou materiální hojnost si dovolím.

Jasně jsem cítila, jak jsem se dlouhá léta naprosto zbytečně podhodnocovala. Z nedostatku úcty k sobě samé, samozřejmě. Sice se to postupně lepšilo tím, jak rostla má úcta k sobě samé a vědomí si sebe sama a to, co dělám a jaké dary přináším na Zemi (my všichni přinášíme dary na Zemi!), ale jasně jsem viděla, jak jsem si to svojí vlastní vůlí brzdila a ta větší materiální hojnost mohla přijít mnohem dříve.

Jasně jsem cítila, že po celý ten život bylo pro mě důležité vybudovat domov, kde se budu cítit příjemně já a všichni členové a i ti, kteří zavítají. Jak důležité pro mě bylo mít dostatek peněz na vše, co budu potřebovat, na všechny mé projekty, na všechno mé tvoření, podnikatelské záměry, na vše, co mi rozradostní tělo, potěší mě a jiné. Avšak jaká ztráta času bylo hromadění majetku v jakýchkoliv formách nebo jen myšlenka na hromadění nebo trápení se pro to, že ostatní hromadí a já ne. Na té smrtelné posteli jsem si jasně prožila, že si s sebou nic z toho nahromaděného nevezmu a že ani argument, že to bude pro moje děti, není tolik opodstatněný.

Jelikož našim dětem můžeme odkázat majetek a finanční konta jaké chceme, avšak pokud jsme je jako jejich rodiče svým vlastním přístupem k sobě neinspirovali v tom, že jsou hodnotní, a tedy pokud si nevypěstovali zdravou sebeúctu – vědomí si sebe sama, materiální blahobyt námi jim odkázaný si stejně neudrží, nebo zuby nehty udrží, avšak moc radosti jim nejspíš nepřinese, jelikož nechovají dostatečnou úctu k sobě samým. A ta nízká sebeúcta se bude projevovat i v jiných oblastech, třeba v osobním životě, kterou už jako rodiče nashromážděným majetkem pro naše děti nezalepíme.

A s tím souvisí další věc, kterou jsem si v těch pár sekundách toho prožitku uvědomila. A toto uvědomění považuji za to snad nejzásadnější. Došlo mi, jaké rezervy jsem měla ve skutečném trávení času se svými blízkými. Za poslední roky se to hodně změnilo, zlepšilo. Avšak v těch posledních minutách života jsem jasně cítila, jak velké nedostatky tam stále mám. Jak malinko z toho moře času, co jsem věnovala svým blízkým, jsem v jejich přítomnosti byla skutečně přítomná, uvědomovala si tu posvátnost toho okamžiku, to požehnání a užila si to se vším, i s těmi rozličnými názory atd.

Současně s tím vším jsem procítila, jak je život krásnej. Ano, není to tu lehký, každý zažíváme své. Mně proběhl v těch pár sekundách před očima celý můj život, všechny ty těžkosti, velké euforické zázraky i ta každodennost a já si prožila, jaký krásný život jsem měla, žila, jak obecně život je krásný. Řekla bych hořkosladké chuti, že je, ale je krásný, jedinečný a byl celý můj.

V tom prožitku, který trval pár sekund, bylo ještě mnohem víc a i ty oblasti, které jsem tu zmínila, jsou opravdu jen nastíněné, jelikož ty informace o tom byly mnohovrstevnaté a mnohem hlubší. Avšak to prozatím stačí. Více se o tom budu jistě zmiňovat v Klubové sekci v mnoha článcích a videích, jelikož celá tato zkušenost u mě samotné spustila procesy, které teprve přinesou své plody.

Po tomto prožitku jsem se jakoby znovu narodila. Nešlo se znovu narodit, kdybych před tím, byť symbolicky, uvnitř nezemřela.

V podstatě se v těch pár sekundách stalo to, že jsem uviděla svůj život, vše, co jsem v něm udělala či neudělala očima sebe, která již odchází a již tedy jí nezbývá nic jiného než přijmout to vše jako ponaučení, jelikož již nemá čas na změnu. Jenže mně byl tento prožitek dán v průběhu života a nikoliv na jeho konci. Mně byl dán dar to vše uvidět a procítit v době, kdy mám čas na změnu. Proto ten nový život. Proto jsem psala, že jsem jakoby zemřela a znovu se narodila. Jakoby můj dosavadní život skončil a od té chvíle jsem se narodila znovu. Jen jakoby zrychleně. Nejsem mimino, zůstalo mi mé dospělé tělo, uvědomění všeho, čím jsem prošla. Jen vím, mám prožito to, co bych si prožila na konci života. Jenže s tím rozdílem, že já mám čas v těch místech, kde jsem měla dosud rezervy, žít víc plně.

Jakoby tento můj život byl jasnou tlustou čárou rozdělen na dva životy. A ten první život ke konci roku 2020 skončil. Já uzavřela ohromnou etapu a započala novou.

A to vše se událo naprosto samovolně, bez mého úsilí a hlavně bez nutnosti nějakého dramatu. A to se dostávám k další věci, o které se krátce zmíním. Dle mého pohledu všechny naše aha momenty, všechna uvědomění, vhledy atd., pokud jsou skutečné, a nikoliv výplodem našeho ega, přichází samy, bez našeho nátlaku, úsilí, nevyvoláváme si je záměrně.

Věřte mi, že by mě ještě mezi svátky vůbec nenapadlo, že toto bude obsah prvního článku v roce 2021.

To, co jsem tímto článkem chtěla předat, je, že já sama na sobě mám prožito, že na sklonku života vidíme vše odžité mnohdy úplně obráceně. Těžká období nebo to, co jsme tolik chtěli a nedostali, jako ohromné příležitosti a dary. Volby, díky kterým jsme něco zkusili, byť to třeba nevyšlo dle představ, jako využití příležitosti. Naopak setrvání v pohodlné komfortní zóně a uchlácholení se, že nám to tak stačí, jako promarněnou příležitost, energii a čas.

Více o tom budu psát v Klubové sekci, jelikož tento prožitek se mi teprve nedávno stal a on započal další můj velký cyklus, změnil ve velkém mou vnitřní chemii, rozbořil mnohé z toho, co mi již nesloužilo, a jak to bude dosedat, budou nejspíš přicházet další nová a ještě hlubší uvědomění a s tím spojené změny. Současně vnímám, že se tento prožitek v tento čas nestal jen mně, nýbrž mnoha lidem. Byť k tomu mohlo vést mnoho jiných cest. A nejspíš je tento prožitek pro všechny ty lidi důležitý pro období, do kterého vstupujeme. V tom prožitku jsou nejspíš skryty dary, které budeme v následují fázi své cesty mnozí potřebovat.

S láskou Peťa

Autorka: Petra Jelínková

Zdroj: www.jinypristup.cz

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.