Bývala jsem kdysi hodně dlouho smutná.

Byly mi diagnostikovány těžké deprese, ale paní doktorka zároveň byla nadšená tím, že moje jádro je zdravé a že nejsem typický příklad psychiatrického pacienta, který nemá kontakt s realitou.
Ve 20 letech jsem podstoupila psychoanalýzu, dvakrát týdně po dobu 18 měsíců jsem mohla otevřeně mluvit o svých niterných pocitech, aniž by mě někdo soudil a získala jsem tak velkou podporu v tom, že existuje někdo, kdo mě, na rozdíl mého okolí, nemá za úplného blázna.

Svůj smutek jsem dlouho skrývala za maskou úsměvu a vždy jsem se snažila působit, že jsem silná, dokonce jsem o své síle byla niterně přesvědčená. To, že mi nefungoval život, vztahy, ani finance, jsem si léta nebyla schopná přiznat.

Maska síly byla mým největším štítem, hlavním obranným mechanismem a vždy jsem se snažila působit tak, že nemám žádné problémy, že jsem nad věcí a že mám vše pod kontrolou.

Mojí největší noční můrou byl strach z ponížení, z toho, že někdo prokoukne moji masku a poukáže na moji neschopnost, nedostatečnost, že zkrátka můj komplex méněcennosti bude odhalen.

V nitru jsem vedla těžký boj. Když jsem přišla do společnosti, potřebovala jsem na sebe upoutat pozornost, abych získala pocit převahy a potvrdila tak sama sobě, že nejsem tak ubohá, jak se ve skutečnosti cítím.

V závislosti od svého věku jsem používala různé strategie. Nejdřív to byla snaha ukázat, že nepatřím mezi konzumenty systému, tak jsem nosila dready a vytahané mikiny, piercing a kapsáče, jindy jsem se snažila manipulovat muže sexuální energií, tak jsem nosila výstřední šaty a make up, a pilně jsem trénovala v soubojích s muži o nejvtipnější, nejchytřejší a nejoriginálnější pointu v každé konverzaci.

No, co si budeme povídat, valný dojem to na muže nedělalo. Pořád, v každé společnosti, kde jsem se pohybovala, jsem se cítila někde na okraji, nikdy jsem nezapadla do žádného kolektivu, ani sociální skupiny, pro punkáče jsem byla moc měkká, pro "normální" lidi zase moc úlet, pro buddhisty jsem byla čarodějnice.

Když jsem náhodou byla ve vztahu, stále jsem měla nutkání se s někým porovnávat, aby mě náhodou nezastínila krása či inteligence jiné ženy.

Co myslíte, moje obavy se v mnoha případech naplnily.

Často jsem ukončovala své první vztahy z obavy, že by mě můj partner opustil jako první.

Nakonec jsem svou touhu někam zapadnout vzdala.

Byla jsem unavená ze všeho toho předstírání a dělání dojmu na druhé. Musela jsem si přiznat, že mám problém. A to byl teprve začátek. Protože přiznat si problém pro mě až takový problém nebyl, ale přiznat svou zranitelnost před druhými, to bylo téma na dalších deset let práce.

Ještě stále se občas setkávám s lidmi, kteří mě staví na piedestal a mají pocit, že jsem snad nadčlověk.

Pro tyto lidi mám dobrou zprávu - jsem stejná jako všichni ostatní, jen jsem se roky věnovala svým komplexům a proto už teď tolik nejsou vidět.

Můj nynější vztah ve mě tyto komplexy odhalil, můj přítel si se mnou v prvních letech prošel očistcem i peklem.

Musela jsem si přiznat, že jsem hrozná fúrie, bezcitná mrcha, agresivní terorista, citový vyděrač a manipulátor, intrikánka na entou, hromádka neštěstí, neschopný lempl, líná bestie, závislá koule u nohy, špatná matka i hospodyně, nervák, ignorant, naivní sluníčkářka, pyšná egoezoterička, zlomyslná čarodějnice, zakomplexovaná holčička i oběť.

Všechno to, čím jsem za žádnou cenu NIKDY nechtěla být!!

V těchto temných zákoutích duše jsem v konfrontacích s touto energií postupně našla svou sílu, jako ukrytý zakopaný poklad.

To, čeho jsem se nejvíc bála, přišlo jako nečekané odhalení a můj muž mě viděl ve všech těchto podobách. Také si v tom zahrál svou roli a myslím, že jeho proces byl dost podobný tomu mému.

Přesto, že jsme společně čelili našim stínům a on se také zjevoval v těch nejnemožnějších a nejvíc nechtěných polohách, jsme se dosud neopustili.

Ba právě naopak, čím víc jsme sestupovali do temnoty, tím víc se mezi námi utužovalo pouto bezpodmínečné lásky.

Tyto role a jejich odhalení nám pomohly konfrontovat se s našim strachem a přijmout tak ty části sebe sama, které jsme na základě svých představ o konceptech vlastní dokonalosti zavrhli.

To z nás udělalo lidštější bytosti, i když stále je co se učit.

Toto přijetí sebe sama v různých polohách člověku poskytne dar soucitu a také přijetí druhých lidí bez nutnosti posuzovat.

Před pár dny mi napsala jedna stará známá po letech pozdrav, a jaké bylo moje překvapení, když moje srdce zalila vděčnost. Před pár lety jsem se jí přestala ozývat, protože na můj vkus byla málo autentická a mě nebavilo stále kódovat rozpor mezi tím, co cítí a jak vystupuje. Krátká zpráva od ní mě zalila teplem po celém těle a já jsem k ní pocítila lásku, bez ohledu na to, kým se dnes prezentuje být, vlastně mě to ani nezajímá.

Nezajímá mě, co si o sobě lidé myslí, zajímá mě, kým ve skutečnosti jsou.
Protože nikdo z nás není tím, kým si myslíme, že jsme.
Naše myšlenky jsou jen dočasnou formou, ale naše bytost má svou zářivou podstatu a z ní vychází veškerá naše motivace, ač se to z jiných úrovní může jevit jako nepravděpodobné.
Každý z nás se vyvíjí a proto naše soudy o druhých nemají valný smysl. Vše odnese čas.

Jen naše pravá podstata, stvořená z lásky, tady vždy byla, je a bude ve všech časech, úrovních i směrech.

Autorka článku: Tara Svobodová http://www.moje-vztahy.cz/

Jsem lektorkou osobního rozvoje, poradkyní v oblasti partnerských vztahů, zabývám se také transpersonální psychologií, scenar terapií a reflexní terapií.