Náš Božský doplněk, též známý jako náš dvojplamen nebo dvojpaprsek (twinflame), je uskutečněním našeho 5D, androgynního JÁ. V 5. dimenzi a výše neexistuje polarita.  Proto tam nejsou žádní muži a ženy. Všechny bytosti jsou svou přirozeností androgynní (oboupohlavní), ale mohou si zvolit šat mužské či ženské formy, stejně jako my bychom se mohli rozhodnout obléci si oděv druhého pohlaví. Jestliže rezonujeme s  5. dimenzí, můžeme se rozhodnout vyslat do nižších dimenzí své vědomí či část své esence, jež podnikne vtělení. Pak si musíme zvolit ženskou či mužskou podobu.

Náš dvojpaprsek je částí našeho androgynního Já, které zůstává v 5D, aby sloužilo jako inspirace a vedení pro svá nižší dimenzionální těla. Jelikož  náš dvojpaprsek s námi sdílí tutéž podstatu, je naším nejsnazším portálem do 5D. Ačkoliv je naše manifestované tělo jednoho pohlaví, jsme trvale propojeni se svou opačnou polaritou, jež  setrvává nemanifestována v našem 5D androgynním těle. Právě toto propojení nás nutí hledat jednotu pravé lásky.

Naše Vyšší Já vysílá do nižší dimenze za účelem získání zkušeností mnoho součástí sebe sama. Právě zkušenosti 3. a 4. dimenze umožňují získání větší moudrosti, lásky a síly. Naše Vyšší Já  “výdechem” vysílá svou esenci, aby zakusila život v nižších dimenzích. Poté  “nádechem” přivolá tyto “výhonky” domů se vším, čemu se naučily. Tuto výzvu k návratu domů lze vnímat bezpodmínečnou lásku. Často neslyšíme toto volání z vyšších dimenzí, neboť tuto lásku hledáme v realitě, kde žijeme. Potkáme-li  ve fyzickém vtělení další část svého JÁ, cítíme se  být puzeni s tímto člověkem splynout. Někdy uspějeme, ale mnohem častěji nám složitosti života ve 3D nedovolí úspěšné splynutí. Nicméně již jen pouhé setkání s onou druhou částí našeho JÁ zažhne oheň rozvzpomenutí. Poté hluboce toužíme po návratu domů, kde je splynutí jisté. Též se můžeme vrátit domů svým vědomím, takže pak můžeme získat euforickou zkušenost splynutí na psychické úrovni a naše projevené, fyzické Já se spojí se svým neprojeveným, duchovním Já. Carl Jung tomuto říkal Mystická svatba.

Pro ilustraci našeho Božského doplňku, splynutí s ním a života v 5. dimenzi zde uvádím výňatek z knihy “Vize z Venuše – Kniha II” ("Visions from Venus, Book II") od  Suzan Caroll: …"Ano, Shature, nyní jsi se vrátila do svého DOMOVA na 5D Venuši. Nalézáš se mezi inkarnacemi, studuješ své 3D životy na Zemi, v nichž ses snažila splynout se svým Božským doplňkem.” Shatuřin průvodce se dotkl jejího ramene.  “Extrémní emoce spojené s Tvou pozemskou zkušeností v Atlantidě tě vytrhly z uvědomění tvého opravdového Já. Nechtěla by sis chvíli odpočinout?”

 Shature si položila ruku na čelo a přikývla. "Snad mi odpočinek pomůže obnovit rovnováhu," pomyslela si, rozpomínajíc se, že veškerá komunikace na Venuši je telepatická. “Navrhuji, abys splynula s Lamirem, svým doplňkem, který tu je s tebou. Myslím, že to tě navrátí nazpět k tvému JÁ.” Shature znovu přikývla a spustila nohy na podlahu, aby se posadila. Cítila závrať… pomalu se postavila. Její průvodce jí pomohl vstát a doprovodil ji ke dveřím. Byl vlastně androgynní, ale jeho převládající vyzařování bylo mužské. To, že se mohla opřít o jeho vřelou podstatu, Shature uklidnilo a dodalo jí jistoty. “Děkuji”, řekla, když opouštěla místnost. “Vím, že když splynu nazpátek do Lameria, získám znovu svou sílu.”

Lamerius bylo jméno jeho ucelené, oboupohlavní podoby. V době, kdy ona a Lamire studovali se svými průvodci v chrámu, oddělovali se na svou mužskou a ženskou podstatu. Používala jméno Shature raději než venušanské jméno Lamira, protože jí to pomáhalo se ztotožnit se svými pozemskými zkušenostmi. V obdobích mezi studiem se spolu nezřídka znovu spojovali v jednu bytost. Její průvodce jí sdělil, že se připravuje na svou poslední návštěvu na třídimenzionální Zemi. Kolo velkého cyklu se uzavíralo a Venušané byli voláni nazpět Domů. Bylo důležité, aby před svou poslední inkarnací své pozemské životy pochopili a uvedli do rovnováhy z 5D perspektivy Venuše. Lamerius ležel na teplém růžovém písku jejich zvláštní zátoky pod útesy Rudé hory. Světelné vody zlehka hladily jejich chodidla a  ukotvovali jejich spojené vidění, zatímco hřejivý písek pronikal jejich sloučenou aurou. Slunce stálo nízko nad obzorem a blížil se čas návratu ke studiím v chrámu. Lamerius vzpomínal na jejich mnohé oddělené třídimenzionální životy. Nyní byli znovu jedním světelným tělem. Jejich splynutí je oba obohatilo a zacelilo jejich rány. Sdíleli spolu to, co se v době odloučení naučili, a jejich spojené vidění do toho vneslo jasnost a mír.

Lamerius měl rád bezčasí 5D Venuše, kde osobní připravenost utvářela v životním prostředí signály naznačující, že jsou připraveni k přechodu. Byl-li jeden z nich připraven se vrátit z cyklu hluboké meditace, známé na Zemi jako spánek, slunce vyšlo. Když byli připraveni vstřebat nádherné a léčivé láskyplné paprsky ekosystému na Venuši, jejich slunce stálo vysoko na nebi. Jestliže byli připraveni k návratu do chrámu za účelem dalšího učení a uzdravování, stálo tedy slunce nízko nad obzorem. Neexistovalo tu žádné časové kontinuum jako na 3D Zemi. Na 5D Venuši si  každý z členů skupinového vědomí  prostředí utvářel či spíše vybíral. Vybíralo se z domluvených reality, asi jako byste na Zemi ladili stanici na rádiu nebo otočili stránku v knize. Všechny stanice a stránky existovaly stále, simultánně, a mohli jsme si vybrat tu, kterou jste si přáli zažít.

Druzí, kteří učinili stejnou volbu, s vámi tuto realitu sdíleli. "Můj průvodce řekl, že brzy budu připravena vrátit kousek sebe sama do třetí dimenze,” promluvila Lamira, ženská polarita Lameria. "U mne je to také tak," řekl Lamire, mužská polarita. "Náš závazek na Zemi končí a můžeme se svobodně vrátit domů. Tedy až poté, co uvedeme do rovnováhy a uzdravíme omezené myšlenky a bolestné emoce svých pozemských inkarnací. To se nejlépe provádí ve fyzické formě, pokud se nám ovšem po vtělení podaří se rozpomenout, kým jsme.”

"To je právě to nejtěžší," dodala Lamira. "Iluze oddělení je silná a zamlží paměť." "Říká se, že někteří z nás zůstanou na Zemi a budou pomáhat vytvořit její novou pětidimenzionální realitu. Co si myslíš, že budeme dělat my?” "Nemyslím, že bychom byli schopni se rozhodnout, dokud neukončíme své léčení. Zrovna jsem se dívala na svou první inkarnaci, a naše první oddělení, v posledních letech Atlantidy. V onom životě vznikly velmi silné emoce, které ze svých těl třetí a čtvrté dimenze ještě pořád  odstraňuji.” "Emoce jsou v astrálním a fyzickém světě neustálou výzvou. Až se naučíme obracet k lásce pro ulehčení od strachu, uvedeme polarity 3. a 4. dimenze do harmonie. Jakmile budou polarity v rovnováze, lze upustit od veškerého posuzování, zda je něco “dobré” či “zlé” a chyby se mohou stát lekcemi. K téhle zkušenosti Země poskytuje nadmíru příležitostí,” zasmál se Lamire. "Ano, a ta příležitost stále trvá. Dnes jsem si při studiu uvědomila, že od toho prvního atlantského vtělení ve mně přetrvává zlost  vůči Tobě, vůči mně. Když jsi se mnou nemohl vstoupit do mého 3D těla, cítila jsem se opuštěná, sama a měla jsem vztek. Zjistila jsem, že jsem v jednom životě za druhým opakovala tento prvotní vzorec opuštění. Bála jsem se důvěřovat, bála jsem se milovat. Zbyl mi jen ten skrytý hněv. Můžeš mi prominout? Mohu odpustit sama sobě?”

"Já jsem také stvořil vzorce, které se pak opakovaly," navázal Lamire. "Když jsem s tebou nemohl vstoupit do těla, zkoušel jsem s tebou celé dny a měsíce vašeho pozemského času navázat kontakt, ale neslyšela jsi mne. Pokud jsem snížil svou frekvenci na úroveň nižší 4. dimenze, pak můj strach a smutek, že jsem tě ztratil, přilákal všechny temné síly, které v té době byly na planetě aktivní. Proto jsem tě tedy musel přivolávat v tvém nočním těle, když jsi spala. Takto jsme se mnohokrát spojili, ale ty jsi byla v takovém citovém zmatku, že jsi po probuzení své sny zapomínala. Než jsme vstoupili do třetí dimenze, emoce tohoto druhu byly neznámé. Z toho důvodu jsi je nebyla schopna ovládnout, když jsi je zažívala poprvé. Nakonec, když jsi byla již v bezpečí chrámu, jsem byl přivolán zpět na Venuši. Bylo nás mnoho, kteří jsme nebyli schopni vstoupit do těla se svou druhou polovinou. Spojili jsme se a vytvořili jsme skupinu, která měla provádět naše doplňky na Zemi. Ač jsem ještě neměl opravdovou fyzickou zkušenost, vnímal jsem ty tvé, protože jsme ve skutečnosti jednou bytostí. Cítil jsem tvůj hněv, strach a smutek.  Stejně jako jsi si Ty připadala jako jedna jediná část sebe sama, připadal jsem si tak i já. Ti z nás, kteří o své doplňky přišli, se od ostatních lišili. Ačkoliv na Venuši nikdo nikoho neodsuzuje, velmi dlouho jsem si nepřipadal “normální”.

Naplňovaly mne nekontrolovatelné výčitky svědomí. Řekl jsem ti, že to já půjdu v čele, ale ty ses ujala vedení a vběhla jsi do toho po hlavě. Tak jako jsi ty nesla hlubokosáhlý pocit opuštěnosti, já jsem s sebou táhl silný pocit viny. Uvědomuji si, že právě tato vina je částečně  důvodem, proč mi činilo obtíže Ti to sdělit.  Ve všech svých životech na Zemi, kdykoliv jsem se setkal se situací opuštění, reagoval jsem prastarou vzpomínkou na vinu a stud. Možná také potřebuji odpustit nám oběma a té třetí dimenzi, která nám oddělení způsobila.” Lamerius se na chvíli po společném rozhovoru odmlčel. Oba si uvědomili, že právě pocit oddělenosti pro ně činil třetí dimenzi tak těžkou.  Ale oddělenost byla jen iluzí. Spolu byli Jedním….  a Jedním byli i s celým vesmírem. Vzpomněli by si na to, kdyby spolu nesplynuli? "Slunce je nízko," promluvili jako jeden. "Je čas se znovu rozdělit a vrátit se k učení. Požádáme každý o pomoc svého průvodce." Jedno světelné tělo Lameria se postavilo na písku a natáhlo jejich paže k vrcholkům Rudé hory. Jejich zářící zlatá forma podoba se zvolna rozpínala, stále více se rozšiřovala, až přijala podobu dvou pyramid spojených v místě základny, vrcholek té mužské směřoval k nebesům a vrcholek ženské  mířil k srdci Venuše. V okamžiku, kdy se horní vrchol otevřel, tato dvojitá pyramida se pomalu oddělila do dvou samostatných světelných spirál. Spirály vypadaly jako vířící zlaté víry. Postupně se rozvinuly do dvou zlatých hvězd. Z hvězd se pomalu vynořovaly paže, nohy a hlava, a objevily se dvě samostatné bytosti. Lamire a Lamira pozvedli své ruce do výše svých srdcí a dotkli se dlaněmi.

"Nyní sbohem, milovaný/á”, pronesli současně, zatímco odcházeli svou vlastní cestou do chrámu. Přestože se mohli rozdělit až u chrámových dveří, zjistili, že je lepší, pokud jdou do chrámu zvlášť. Poskytlo to každému z nich  čas na návrat k individualitě. Lamire se vrátila ke své osobnosti Shature, protože při pohledu na její pozemské  reality pro ni bylo snazší o sobě přemýšlet jako o Shature. Při svých oddělených studiích v chrámu se Lamire  a Lamira učili prožívat v jednom okamžiku více než jednu skutečnost. Tímto způsobem si mohli uvědomovat jak své  pětidimenzionální Já, tak své 3D Já, které sledovali. Hlavním cílem jejich chrámových studií byla komunikace s jejich 3D realitami z jejich 5D pozice na Venuši a působení v roli průvodců, kteří měli léčit a probouzet ty části jejich úplného Já, jež byly dosud uzamčeny v zapomnění na Zemi. Jakmile by se  jejich třídimenzionální část byla schopna probudit k přirozenosti jejich celistvého Já a vědomě se dorozumívat s jejich 5D Já, mohli by pochopit a vyléčit bolest fyzického vtělení a stát se oním Vyšším Já. Na Zemi byl tento proces znám jako vzestup. Na Venuši  se mu říkalo “přivolání všech součástí vlastního Já nazpět k Jednotě”.

K tomuto navázání kontaktu docházelo většinou tehdy, když ten na Zemi spal nebo v okamžiku velké výzvy. Někdy, jestliže pozemské Já bylo schopno vidět duchovnost jako stezku ke svobodě, mohlo k němu dojít  během jeho modliteb nebo meditací. Když se  Shature či Lamire dívali na své životy, stávali se vlastně jejich součástí, zatímco si současně udrželi své venušanské vědomí. Nicméně pokud byly pozemské emoce či city příliš silné, hrozilo nebezpečí, že ztratí svou pětidimenzionální perspektivu, a tudíž se propadnou do zapomnění pozemské inkarnace. Shatuřin průvodce jí sdělil, že dělá velký pokrok. Již byla téměř připravena přesunout část svého základního vědomí nazpátek do 3D, aby mohla zažít svá vyšší Já z úhlu pohledu třetí dimenze. Shature svůj život na Venuši velice milovala. Její průvodce jí řekl, že může tuto lásku využít ve své 3D realitě k vytvoření touhy, která způsobí nutnost se rozpomenout na její multidimenzionální vědomí.

Zatímco Shature kráčela osamoceně do chrámu, slyšela jeho vyzvánění. Každý z dvanácti Chrámů mystérii na Venuši měl svůj vlastní zvuk a barvu. Ona studovala ve Fialovém chrámu transmutace. Shature sice mohla vyslat do chrámu svůj záměr a být tam v tomtéž  okamžiku, ale prostředí Venuše milovala natolik, že se rozhodla tam dojít s oním pocitem plutí vzduchem, jenž byl pohybu v 5. dimenzi vlastní. Cestou do chrámu spatřila mnoho svých přátel, kteří se také naladili na realitu, již prožívala ona. Přítelkyně Shature, Founteen, k ní připlula a pozdravila ji vřelým splynutím. Spojení s jinou duší sice nebylo jako dokonalé sjednocení s vlastním Božským doplňkem, ale pořád  bylo báječné. "Vracíš se teď do chrámu?"  zeptala se Founteen telepaticky. "Ano, jsem připravena se podívat na další z mých pozemských inkarnací. Můj průvodce pravil, že brzy budu připravena na návrat do 3. dimenze." "Třeba se potkáme,"pokračovala Founteen "protože já se také vracím. Zdá se, že mnoho z nás. Lady Gaia, vědomí Země, vysílá volání, aby se vrátili pracovníci světla a podpořili ji při významné přeměně. To je alespoň ta realita, do níž se vracím já.” "Ó, tak to doufám, že se mohu vrátit do téže reality. Snad tě tam uvidím.” řekla Shature, když opouštěla Founteen a zamířila k chrámu.

Shature měla obzvláště ráda poslední úsek před branami chrámu. I když se přenášela přímo do chrámu, vždy dorazila na úpatí kopce, na němž spočíval oscilující chrám. Pozvolné stoupání po stezce jí umožňovalo se soustředit na otevřený a vstřícný stav vědomí. Jakmile vstoupila na Zlatou cestičku, ucítila lásku vyzařující z nádherných vznášejících se zahrad obklopujících chrám. V těchto zahradách se rodily květiny tvarů a barev, jaké na Zemi neexistovaly.

V zahradách žilo také mnoho menších forem života. Některé poletovaly a jiné přeskakovaly z květu na květ. Jiné žily ve vznášejících se kořenech visících dolů, směrem k srdci planety. Shature na chvilku odbočila z cesty, jako již mnohokrát předtím, a procházela mezi krásnými záhony. Tady ji vřele vítala každá rostlina a každá forma života, když se k nim blížila. Měla pocit, že dokáže komunikovat s veškerým životem. Usmála se,  protože si vzpomněla, že mnohé pozemské společnosti by takové chování považovaly za pomýlené.  Užije si to, dokud je ještě na Venuši. Jakmile bude na Zemi, bude jejím úkolem se rozvzpomenout na tu část své bytosti, jež věčně existuje na pětidimenzionální Venuši. Pokud by to zvládla, pak by mohla ukotvit do své fyzické formy své multidimenzionální vědomí.  Toto ukotvení by napomohlo pozvednutí frekvence planety, neboť by tím vytvářela most, spojovala by ducha a hmotu téměř tak, jako to dělávali v Atlantidě.

Nyní Shature již cítila, že je chrám nablízku,  protože její srdce zářilo a její mysl zpívala. Plula vzduchem nad květinovými záhony, aby nenarušila jejich jemné kořínky, a se všemi se rozloučila, jakmile se přiblížila branám chrámu. Než vstoupila, obrátila se a pohlédla na svůj milovaný domov. Od chrámové brány na vršku kopce viděla úplně všechno. Pod ní a napravo od ní leželo překrásné údolí plné převislých fialových stromů.  Stezka k růžovému pobřeží, kde se setkala s Lamirem, byla po její levé straně. Fialový chrám byl vlastně korunou spočívající na vršku Rudé hory. Daleko pod ní se nalézalo pobřeží Světelných vod, kde se sešla s Lamirem, aby splynuli v Lameria. Sotva na něj pomyslela, okamžitě ji obklopila  jeho  esence. Ke chrámu vystupovala  obzvláště  pomalu, jelikož se rozhodovala, že nyní by se chtěla zaměřit na životy, v nichž se inkarnovala s Lamirem. Intuitivně věděla, že v mnoha z těchto životů ho nepoznala – stejně jako on ve svém životě jako Malton nepoznal ji.

Máme těla, která sídlí ve všech dimenzích. Bezpodmínečná láska našeho božského doplňku, jenž je duchovním scelením našeho fyzického Já, nás může nejlépe provést úzkými soutěskami do páté dimenze.

Zdroj: www.multidimensions.com. Pro www.reiki-centrumpraha.cz přeložila Lucka K. (upraveno)